Co poprvé probudilo Váš zájem o blues?

Bylo to v roce 1970, kdy jsem poprvé slyšel desku Alberta Kinga „Live Wire – Blues Power“. Tenkrát jsem už věděl, že se takhle musím naučit hrát! Předtím jsem hrál tehdejší rockovou hudbu, Led Zeppelin, Rolling Stones, the Who, Ten Years After, Santanu, a tak dále, ale to se všechno změnilo s tou jednou deskou. Začal jsem vyhledávat víc bluesových nahrávek.

Mohl byste se zmínit o svých ranných vlivech a proč byly pro Vás důležité?

Řekl bych že Albert King, Magic Sam, Louis Myers, Muddy Waters a Junior Wells byli ti nejdůležitější. To byly první bluesové desky které jsem měl, a ty jsem přehrával stále dokola a snažil jsem se napodobit jejich riffy a licky. T-Bone Walker, BB King a Earl Hooker jsou další zásadní vlivy.

Co se týče muzikantů se kterými jsem začínal tak se musím zmínit nejprve o Buddy Scottovi. Byl to můj učitel, mentor a přítel. V polovině osmdesátých let jsem pronásledoval jeho kapelu po Chicagu, sedl jsem si vždy do první řady stolů abych mohl sledovat jak hraje, a pak jsem hned běžel domů si to všechno vyzkoušet. Po tom co jsem asi šest měsíců chodil v jeho stopách a každé pondělí se učil na jeho jam sessionech . V klubu Rosa’s lounge jsem se konečně seznámil s ním, jeho kapelou i jeho hudební rodinou.

Do téhle „rodiny“ patřil i jeho bratr, Walter Scott, který stále žije a hraje blues. Walter je jeden z nejlepších kytaristů co znám. Když hraje s jinými lidmi, tak oni i jejich písničky znějí líp. Když jsem se s ním seznámil tak mi řekl že docela dobře sóluju, ale že musím zapracovat na doprovodech, akordech a pravé ruce. Díky této radě jsem se začal snažit se v těchto oblastech co nejvíc zlepšit. Walter je jedním z nejlepších v oboru - mistr akordů.

Potom jsem začal dostávat kytarové ´kšefty´. Moje první profesionální hraní bylo se skvělým chlápkem jménem Nate Turner. Vzal mě do Murphysboro v Illinois a na pár míst v Chicagu kde jsem hrál ty první koncerty s Natem Turnerem a Windy City Blues Band. Bohužel jsem se nedávno dočetl že Nate umřel.

Také bych rád zmínil pana Bythera Smitha, vynikající Chicagský blues-man, původně z Mississippi. Měl jsem to štěstí s panem Smithem pracovat a hrát s ním nějaké koncerty v Beale Street v Memphisu, což pro mě tenkrát opravdu hodně znamenalo. On má obrovský talent, neuvěřitelnou intensitu, a naučil mě o čem to je, být blues-man. Je to perfekcionista který ví jak se to má hrát a na tom trvá. Od něj jsem se toho spoustu naučil o doprovodné hře a hraní v kapele. Uplně to změnilo můj přístup k bluesové kytaře. Byther naštěstí ještě stále hraje. Spousty mu toho dlužím a jsem rád, že na mě byl tak tvrdý. Jednou mě poslal domů z klubu, kde jsme měli hrát, se slovy „Dej na sebe nějaké opravdové oblečení a pak se vrať!“

Jaké kytary vlastníte a proč jsou pro Vás důležité?

V tuto chvíli mám pět kytar, ale na koncerty používám téměř exkluzívně Fender Stratocaster, a Epiphone Rivera II jako první náhradu. Doma hraju na akusticu Cort nebo Kay z roku 1957, pololubová elektrická kytara.

Stratocaster mám nejradši kvůli škále zvuků, který dokáže vytvořit. Je to jako mít tři kytary v jedné. Buď pseudo-Telecasterový zvuk, nebo pololubový zvuk Gibson ES-335, a dokonce tón blížící se modelu Les Paul. Hrát na Stratocaster je jednoduché, dokonce i se silnějšími strunami. Jsem naprosto oddaný Stratocasteru, který hraku přes originální kombo Fender Deluxe Reverb z roku 1965.

Trvalo mi to mnoho let zkoušení než jsem dospěl k této sestavě, která nezahrnuje jen kytaru a zesilovač, ale také hybridní sadu strun od konkrétní značky, které se dohromady neprodávají a přesnou značkou vákuových lamp do komba Fender. Žádné efekty, pedály ani ladičky mezi kytarou a kombem – všechny tyto věci ovlivňují zvuk. Přijde mi zvláštní že lidé jsou schopní utratit padesát tisíc za špičkový zesilovač a potom zhoršit kvalitu zvuku efektovým pedálem za pět set, který má v sobě devítivoltovou baterii!

Koho byste označil za nejlepší bluesové muzikanty současnosti?

Je jich vážně příliš mnoho na to, abych je zde všechny jmenoval! Bohužel jsme nedávno ztratili takové mistry, jakými byli Robert Jr. Lockwood, Pinetop Perkins a Willie Big Eyes Smith. Naštěstí je tam stále spousta skvělých hráčů. Nerad bych se pouštěl do dlouhého seznamu, ze kterého bych někoho jistě vynechal, anebo zde vyjmenovával padesát interpretů! Stačí říct že blues žije a je na tom dobře; je dnes velmi dobře reprezentován jak veterány tak mladými hvězdami. Ze současné scény mám rád Duka Robillarda a Ronnieho Earla. Také se mi líbí Junior Watson, Eddie Taylor Jr., Billy Flynn, Nick Moss, a velká spousta dalších.

Jaký je Váš současný nahrávací projekt?

Nahrávám CD vesměs originálních skladeb. Byl jsem nedávno ve studiu a dodělal nahrávky písní s kapelou. Teď už začne míchání, mastering a všechny tyhle detaily a pokud vše dobře půjde tak bude vydáno před koncem tohoto roku anebo začátkem toho příštího.

Co je na této nahrávce pro Vás zajímavé?

Za prvé je to fakt, že to jsou hlavně mé vlastní písně. Pak také muzikanti, kteří na desce jsou – jsem velmi, velmi spokojen se zvukem kapely. Všechno to začalo mojí spoluprací s producentem, hráčem na Hammondovy varhany a klavíristou Janem Kořínkem, za kterým jsem šel se svými skladbami, svým konceptem a svými nápady o novém CD, a spolu jsme pracovali na aranžmá ještě než jsme dostali ostatní muzikanty do studia. Kromě Jana tam hrají Martin Novák na bicí a Jan Tengler na basu. Přibližně polovina písní bude obsahovat dechy; se sekcí kterou vede Osian Roberts, neuvěřitelný tenorsaxofinista z Walesu ve Velké Británii, a ještě pár hostů, ale na ty si ještě musíte počkat...

Co Vás čeká v následujících měsících?

Nejdříve snad vydání alba, ale v listopadu jedu do Litvy na pár koncertů s jednou kapelou s Vilniusu. V lednu jedu se svou kapelou do Rakouska. V únoru a březnu mě čeká velké turné v České republice, okolo dvanácti koncertů s mým projektem. Snažím se mít práci!

A nakonec, proč rád hrajete U Malého Glena?

Je to skvělé místo s vynikajícím spojením s publikem, což je doopravdy způsob jakým by se hlavně blues a jazz měli prezentovat. Nevěřím že by někdo v Praze mohl zažít osobnější hudební zážitek než U malého Glena. Je to přístupné, je to zblízka a je to osobní. Přidejte skvělý personál a dobrou atmosféru a máte jen jedno místo: U maléhoGlena! Není žádné podobné místo! Při mých dlouholetých zkušenostech s hraním u Malého Glena můžu s jistotou říci, že lidé ten klub milují. Slyšel jsem to stokrát od lidí po koncertech. Někteří dokonce raději půjdou na kapelu k malému Glenovi, než do jiného klubu ve městě.

Rozhovor vedl Tony Addy