Roman Pokorný - jazzový, bluesový a mezi - stylový kytarista

Kvůli čemu jste se rozhodl stát se jazzovým hudebníkem a skladatelem? A proč jste si vybral kytaru jako svůj nástroj?

Pocházím z muzikantské rodiny kde jsou hudebníci už v šesté generaci. Můj otec hraje na akordeón, klávesy a trubku, dědeček hrál na akordeón a na bicí. Měli jsme doma spousty nástrojů, nejvíce jsem miloval akordeón* a baskytaru. S hudbou jsem začal v dětství, s otcem a dědou. Nejdřív jsem hrál na bicí, později na baskytaru. Když mi bylo patnáct, začal jsem hrát na kytaru – bylo to z donucení, poněvadž jsem na hostelu (internátě) v Praze nemohl cvičit na bicí. Takže jsem si za 150,- koupil svou první kytaru. V sedmdesátých letech byla hudba vše, co jsem potřeboval. Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Pink Floyd a další – to byli moji hrdinové. Dlouhé vlasy a kytara!

Která nahrávka měla na začátek Vaší hry největší vliv?

Je velmi obtížné říct, která nahrávka byla úplně nejdůležitější. Velmi brzo jsem začal hudbu cítit. Nejspíš když mi byli tři roky, ale myslím, že nejdůležitější období bylo na základní škole, kdy jsem začal poslouchat hard rock, art rock a blues. Pamatuju si na velmi dobré dvojité LP, komplaci blues vydané Supraphonem – „Antologie Blues". Byli na něm všichni velcí muzikanti – Big Bill Broonzy, Robert Johnson, Muddy Waters a mnoho dalších. Ale co bylo první v jazzu vím přesně. Byli to desky Concierto de Aranjuez Jima Halla a Boss Guitar Wese Montgomeryho. Pozdější vliv na který jasně vzpomínám byla deska Wyntona Marsalise Black Codes (From the Underground).

Kdo jsou pro Vás v tuhle chvíli ti nejinspirativnější hráči?

Nemám v tuhle chvíli žádné konkrétní. Snažím se dál vyvíjet svůj styl, ale mám rád spoustu dobré hudby. Mám také lepší náhled než dřív. Poslouchám vážnou hudbu, ale také etnickou hudby, country nebo heavy metal.

Vaše hudba přechází přes čáru mezi blues (Blue Box Heroes) a moderním jazzem – co je ale ve Vaší hudbě hlavní?

„Všechno co cítím, hraju!" Miluju jazz i blues, ale v mé hudbě je spousta různých vlivů. Pořád zůstávám otevřený, přijímám stále nové věci do mého hudebního srdce.

Slyšel jsem, že máte velmi vyhraněný názor na kytary a zesilovače – jaká je Vámi zvolená kombinace?

Toto je velmi složité téma které velkou měrou závisí na osobním vkusu každého kytaristy. Čím déle hraju, tím víc se vracím ke klasickým zásadám hry na elektrickou kytaru. Hraju na kytary Gibson a zesilovače Marshall nebo Mesa Boogie. Mám rád klasické lampové kytarové kombo, které využívá nejstarší spojení kytary a zesilovače. Také mám velmi rád akustické kytary Martin.

Můžete nám něco prozradit o své nejnovější nahrávce?

Poslední nahrávání jsem dělal ve Studiu Svárov. Ve studiu bylo deset muzikantů a byl to vynikajicí zážitek. Tři dechy, elektrické varhany, dvě kytary, bicí, perkuse, foukací harmonika, basa. Jsou to moje skladby, ale dechy zaranžoval Osian Roberts. Na nahrávce jsou vynikající muzikanti – Martin Šulc, Jan Kořínek, Matyas Priborski, Miloš Dvořáček a další. Doufám, že bude brzy vydána, ale to bohužel závisí na tom, zda se podaří najít sponzora.

Jaký je nejdůležitější projekt, kterému byste se chtěl věnovat?

Chtěl bych znovu hrát v triu s mým přítelem kontrabasistou Petrem Dvorským a bubeníkem Tomášem Hobzkem. Budeme hrát nějaké mé starší věci a nové kompozice.

Jaký koncert byl pro Vás největší výzvou a proč?

Nikdy nezapomenu na jedno vystoupení v klubu Agharta v Železné ulici. Bylo parné léto a v klubu nefungovala klimatizace. Vevnitř bylo přinejmenším sto stupňů, lidé kouřili... Musel jsem vyjít ven se nadechnout čerstvého vzduchu, jinak by mě čekalo fyzické zhroucení.

Co si myslíte o současné pražské jazzové a bluesové scéně?

Myslím že je na velmi vysoké úrovni. Jsem šťastný, že je v Praze tolik dobrých hudebníků.

Co se Vám libí na koncertech U Malého Glena?

Miluju to tady. Cítím se tu doma. Muzikanti můžou být opravdu blízko k publiku.

Je ještě něco, co byste chtěl říct v tento horký, srpnový den?

Nesnáším vosy!

© Tony Addy & Roman Pokorny August 2011