Karel Růžička ml. - tenorsaxofonista a skladatel

Jaké CD/nahrávka byla Vás ovlivnila nejvíc, když jste s hraním začínal? A proč?

Abych pravdu řekl, vždy jsem poslouchal velmi široké spektrum hudby. Pamatuji si, jak jsem například poslouchal 'Don't Try This At Home' od Michaela Breckera, 'Eye of the Beholder' od Chicka Corea, 'Steps Ahead', 'Kind of Blue', 'Tutu' and 'Amandla' od Milese. Zásadní pro mě byla 9. Symfonie (Novosvětská) od Antonína Dvořáka. Zároveň mi můj otec představil 'Giant Steps', 'Blue Trane' and 'A Love Supreme' od Johna Coltranea. Svému tátovi jsem moc vděčný za to, že mě s touto skvělou hudbou seznámil.

Kteří hudebníci Vás ovlivnili nejvíc – a kdo má na Vás velký vliv v současnosti?

Tohle by mohl být samostatný rozhovor... Určitě můj táta, Miles, Trane, Bird, Cannonball, Kenny Garrett, Clifford Jordan, Hank Mobley, Dexter Gordon, Mike Brecker, David Sanborn, Eric Marienthal, Bob Mintzer, Joe Henderson, Wayne Shorter,Horace Silver, Monk, Joe Lovano, Jaco Pastorius, John Patitucci, Herbie Hancock, Chick Corea, Keith Jarrett, Brad Mehldau, Jeff Tain Watts, Branford Marsalis, Sting, Vinnie Colaiuta... Z naší generace mě bere Chris Potter, Seamus Blake, Mark Turner, Donny McCaslin... Všichni muzikanti, se kterými mám to štěstí hrát. Jak vidíte, to, co mě ovlivnilo, se nevztahuje pouze k mému hudebnímu nástroji, ale když jde o poslech jako takový, všeobecně mě zajímá víc, co se děje v rámci skupiny, jak na sebe muzikanti navzájem působí.

Hrajete poměrně dost originálních skladeb – co je Vaší inspirací, když skládáte novou hudbu?

Hodně nápadů přichází, když cvičím na saxofon. Může to byt pár intervalů, možná nějaká chromatika, která mě zaujme. Jindy sedím ve studiu, hraju na klávesy a napadne mě sled akordů nebo basová linka a k tomu pak napíšu melodii. Nebo se můžu zrovna procházet nebo jet na kole v parku a začnu si broukat melodii, dokud se nedostanu domu k pianu... Čím více toho napíšeš, tím více jsi schopen vnímat vesmír, když ti našeptává svoji píseň. Někteří lidé neskládají, protože jsou k sobě buďto moc kritičtí anebo pořád čekají na „inspiraci". Takže místo psaní, donekonečna čekají a neudělají nic!

Existuje prokázaný vzorec: Kompozice = 1% Inspirace + 99% potu!

Můžete mi něco říct o Vaší poslední nahrávce?

V poslední době jsem hrál a mému kamarádovi, basistovi Andymu Galoreovi, pomáhal s produkcí pár melodií na jeho připravovaném albu, vydávaném Montema labelem. Podílí se na něm mnoho skvělých muzikantů ze scény NYC, jako například kytarista Mike Stern, klávesista Jim Beard a Jon Davis, já s Gregem Hutchinsonem společně hrajeme na saxofon a Kenny Wollesen na bicí. V letošním roce plánuji nahrát a vydat toho více s mým kvartetem [CPR]Electrio a společně se spolupracujícím varhanovým triem, který s českým hráčem Ondřejem Pivcem a bubeníkem Russellem Carterem vedu, plánujeme nahrávat ve studiu.

Jaký je Váš nejdůležitější současný projekt?

Moje 2 nejdůležitější projekty jsou můj kvartet [CPR]Electrio a trio s Ondrejem Pivcem. Také jezdíme na turné s Michaelem Franksem.

Jaká situace je pro Vás, jako hráče, největší výzvou a proč?

Určitě je více, než jedna – vlastně každá situace přináší svou vlastní řadu výzev. Například s Michaelem Franksem doprovázím na tenorový, altový a sopránový saxofon a flétnu. Je třeba být připraven v mžiku změnit nástroj! To vyžaduje hodně soustředění a plánovaní dopředu. Také dostávám hodně telefonátů, abych na poslední chvíli zaskočil v různých velkých kapelách ve městě. Musíš hrát z listu a zahrát všechny party bez nazkoušení. Proto je to tak napínavý...

Myslíte si, že je důležité pro evropské muzikanty, aby navštívili Spojené státy?

Myslím si, že je to velice důležité! Jazz je především americká hudba. Samozřejmě, že je spoustu skvělého evropského jazzu, ale musíš jít ke kořenům. Člověk musí vidět Harlem, všechny kluby ve Village a New Orleans, aby se naladil na tu správnou vlnu. Jazz je žijící věc a je to stejně tak filozofie, jako hudba. Pokud chceš dosáhnout čehokoliv důležitého, musíš opustit svoji zónu pohodlí. V okamžiku, kdy už nejsi velkou rybou ve svém malém rybníčku, musíš plavat hezky a rychle, aby tě nesnědli žraloci. Tato celá zkušenost není pro bázlivce, ale je neuvěřitelně odměňující, co se ponaučení týče. Na druhou stranu, je důležité "navštívit kořeny", ať už jsi kdekoliv. Vidět český, moravský a slovenský folklor, cikánskou hudbu z Maďarska a Bulharska nebo Španělska... Všichni vlivní jazzoví hudebníci studovali rozmanité formy světové hudby. Jazz je o tom být opravdový a mít otevřenou mysl. Je to universální řeč.

Co si myslíte o současné jazzové scéně v Praze?

V Praze je teď tolik skvělých starých i mladých muzikantů. Mám velikou naději ve všechny ty mladé, co teď dodělali školu. Zásadní je, aby bylo dost míst, kde se dá hrát, pro všechny tyhle fantastické hudebníky. V tomhle ohledu začíná být Praha přesycená – je tu moc hudebníků soupeřící o těch pár míst, kde se dá hrát. V tomhle je Praha podobná New Yorku. Proto je to tak důležité být flexibilní a všestranný – psát vlastní hudbu, produkovat vlastní alba, zařazovat je do filmů a televize, pracovat s umělci z jiných žánrů, učit, atd.... V 21. století není místo pro snobství. "No Room For Squares" (volný překlad – Není místo pro šosáky :-), jak trefně pojmenoval Hank Mobley jednu ze svých desek.

Co se Vám líbí na hraní u Malého Glena?

Pokaždé, když se vrátím, tak se mi připomene spousta krásných vzpomínek, které odtud mám a nemůžu se dočkat, až budou další...Připravil Musicians Voice!

Je nějaká otázka, na kterou jsem zapomněl, na kterou byste rád odpověděl?

Bylo mi potěšením – a nechme si něco na příště!